U žen po padesátce se všeobecně traduje, že hubnutí není už tak jednoduché, protože přece „pracují hormony“, resp. už právě nepracují, takže se zpomaluje metabolismus a vše je jaksi pomalejší. Ženy se s tím smiřují, protože jsou zahlcovány informacemi všeho druhu, co způsobuje ženské klimaktérium a že už „to“ nemůže všechno fungovat, jako zamlada. A některé dámy hubnutí i vzdávají, když – no vždyť víte – přece, ty hormony …

Já jsem také žila v zakuklené ulitě a sebevíc jsem se snažila o to, abych zhubla a přiblížila své BMI alespoň do středu rozmezí, které by mě těšilo, nedařilo se. A v hlavě jsem měla stále řeči o zpomaleném metabolismu a se svou padesátkou a s kilogramy nadváhy jsem se proto začala smiřovat. Jenže jsem se stále nechtěla smířit s těmi třemi pneumatikami v oblasti žaludku a břicha. V mládí jsem měla jedno roztomilé bříško, ve středním věku dostalo kamaráda a po padesátce už z něho byla trojčata. A znáte to, posadíte se, všude vás to tlačí, o oblečení ani nemluvě. Poznenáhlu jsem začala zjišťovat, že mám spoustu nepotřebného oblečení a hledám stále jen to volnější, které by mi přikrylo špeky.

Mám kamarádku, se kterou se vzájemně podporujeme a dodáváme si síly, ale ohledně hubnutí se nám nedařilo ani jedné. Takže opět přišly na přetřes hormony a kámoška se smířila s tím, že alespoň už nepřibírá. Já jsem jinějšího naturelu a vysnila jsem si 55 kilogramů živé váhy, což je pro mě ideální BMI. A věřte nevěřte, po měsíci a půl mám 4 kilogramy dole, a přitom jím více, než jsem jedna dříve. Díky jinému nastavení mysli, kterou mi otevřela keto dieta jsem pochopila, že hubnutí je skutečně o pravidelném a řízeném stravování. Je třeba prostudování materiálů věnovat více pozornosti a dostat do hlavy, že nic není nemožné a změnit svůj životní postoj. I když možná má slova vypadají jako reklamní poutač, ubezpečuji vás, že jsem z masa a kostí, ale už ne špíčků.